Ahojky všem, přicházím opět s novým příspěvkem, tentokráte tradiční finská píseň, jmenuje se Ievas Polkka a věřte mi že to stojí za poslech, zvláště vám, kteří máte rádi veselé lidové stylu 4TET, Fleret nebo Čechomor...a aby to nebylo jen tak, udělal jsme z toho malé video, tedy spíše sekvenci fotek z návštěvy Máry, Báry a Zelího minulý týden v Suomi...enjoy it!
Fotogalerie
Ahojky všem,
jelikož se mi opravdu nedaří psát na blog aktuální informace, založil jsem fotogalerii, kam budu dávat opravdu aktuální fotky a články budou zde později...
http://picasaweb.google.com/adelaide8501
Váš Ondráš
jelikož se mi opravdu nedaří psát na blog aktuální informace, založil jsem fotogalerii, kam budu dávat opravdu aktuální fotky a články budou zde později...
http://picasaweb.google.com/adelaide8501
Váš Ondráš
Výlet do Turku
Tak tuhle akci mají na svědomí naše děvčata, ale nebudu je raději jmenovat, jednak je stejně neznáte a kdyby si tohle náhodou přečetli, už by mě asi nezvali tak často na večeře...(ale pokud budete číst pozorně, určitě na jména přijdete)
Zkrátka a dobře, přišla mi takhle před nedávnem v pátek večer SMS, že ráno sraz na hlavním nádraží a jede se někam na západ... Co k tomu dodat? Neměl jsem vůbec ponětí, kdo a kam jede, ale ráno v 9:00 jsem byl v pozoru před hlavním nádražím. To jsem ale ještě netušil, že slečny se sice dohodli, že pojedeme do Turku, což je město v západním Finsku, ale už se jaksi neobtěžovali zjistit, jak se tam dostaneme. A tak zjišťujeme, kdy jedou vlaky, kdy autobusy, kolik stojí pronájem auta na den... Ale nakonec vybereme autobus a za dvě hodiny už se vezeme směrem na západ. V autobusu se blíže seznamuji s naší novou partou, se kterou toho potom spoustu zažiju. Je tu Francouz Simon, Belgičanka Sarah, Portugalka Diana a mě již známá Rakušanka Katrin.
To jsme prosím my, v celé své parádě...
Za další dvě hodiny jsme v Turku jako na koni.
Odhadneme cestu do centra a brzy ji najdeme, pýchu tohoto města i celého západního Finska...katedrála. Z venku vypadá trochu jako obyčejná, ale když se podíváte zevnitř, první co vás překvapí, je její obrovská výška a velikost vůbec...připomnělo mi to staré katedrály z dob anglických králů.
No ještě řekněte, že by jste nechtěli mít svatbu tady...
Uvnitř je také pohřbena královna švédská, Catherine Mansdotter, žena Erika XIV.
Od katedrály se vydáváme po proudu řeky, přes opravdu velký přístav až k vojenskému muzeu.
Sarah se po cestě snaží skamarádit s malým děvčátkem, ale ať dělá co dělá, nemá zrovna velký úspěch, holt bez finštiny se tu s vámi nikdo nebaví...
Středověký hrad, prý největší ve Finsku, se rekonstruuje a i tak vypadá jako náš nějaký malý hrádek, uvnitř má být galerie, ale znechuceni zevnějškem nakonec dovnitř ani nejdeme. Projdeme se zpět do centra a vydáváme se ještě dále na západ směrem na přímořskou vesničku Naantali.
A tady se shodneme, že tohle je ten pravý zlatý hřeb našeho výletu. Nádherná malá vesnička na pobřeží, s přístavem plachetnic a kavárnami podél břehu, krásným malým středověkým kamenným kostelíkem a přívětivámi lidmi nám učaruje.
Mimochodem v místní kavárně potkávám prvního člověka ve Finsku, který neumí anglicky. S paní za pultem jsem 15 minut řešili, že si dáme kávu a ten koláč chceme ohřát v mikrovlnce. Ale ruce nohy stále slouží a nonverbální komunikace má stále svá kouzla. A káva ve sluncem prohřátých křeslech na prkenné verandě s výhledem na moře v malebné vesničce v sobotu odpoledne, co více si račte přát?
Na cestě zpět ještě hodinu a půl okupujeme bufet na autobusovém nádraží v Turku, jelikož o víkendu je holt spojení slabší...ale odměnou nám je nádherný měsíc vylézající zpoza nočních mračen v autobuse a který romantik nespí, plesá...ještě když má vedle sebe na sedadle krásnou, usínající a spokojeně se usmívající šlechtičnu Sarah de Schampeleare...
Zkrátka a dobře, přišla mi takhle před nedávnem v pátek večer SMS, že ráno sraz na hlavním nádraží a jede se někam na západ... Co k tomu dodat? Neměl jsem vůbec ponětí, kdo a kam jede, ale ráno v 9:00 jsem byl v pozoru před hlavním nádražím. To jsem ale ještě netušil, že slečny se sice dohodli, že pojedeme do Turku, což je město v západním Finsku, ale už se jaksi neobtěžovali zjistit, jak se tam dostaneme. A tak zjišťujeme, kdy jedou vlaky, kdy autobusy, kolik stojí pronájem auta na den... Ale nakonec vybereme autobus a za dvě hodiny už se vezeme směrem na západ. V autobusu se blíže seznamuji s naší novou partou, se kterou toho potom spoustu zažiju. Je tu Francouz Simon, Belgičanka Sarah, Portugalka Diana a mě již známá Rakušanka Katrin.
To jsme prosím my, v celé své parádě...
Za další dvě hodiny jsme v Turku jako na koni.
Odhadneme cestu do centra a brzy ji najdeme, pýchu tohoto města i celého západního Finska...katedrála. Z venku vypadá trochu jako obyčejná, ale když se podíváte zevnitř, první co vás překvapí, je její obrovská výška a velikost vůbec...připomnělo mi to staré katedrály z dob anglických králů.
No ještě řekněte, že by jste nechtěli mít svatbu tady...
Uvnitř je také pohřbena královna švédská, Catherine Mansdotter, žena Erika XIV.
Od katedrály se vydáváme po proudu řeky, přes opravdu velký přístav až k vojenskému muzeu.
Sarah se po cestě snaží skamarádit s malým děvčátkem, ale ať dělá co dělá, nemá zrovna velký úspěch, holt bez finštiny se tu s vámi nikdo nebaví...
Středověký hrad, prý největší ve Finsku, se rekonstruuje a i tak vypadá jako náš nějaký malý hrádek, uvnitř má být galerie, ale znechuceni zevnějškem nakonec dovnitř ani nejdeme. Projdeme se zpět do centra a vydáváme se ještě dále na západ směrem na přímořskou vesničku Naantali.
A tady se shodneme, že tohle je ten pravý zlatý hřeb našeho výletu. Nádherná malá vesnička na pobřeží, s přístavem plachetnic a kavárnami podél břehu, krásným malým středověkým kamenným kostelíkem a přívětivámi lidmi nám učaruje.
Mimochodem v místní kavárně potkávám prvního člověka ve Finsku, který neumí anglicky. S paní za pultem jsem 15 minut řešili, že si dáme kávu a ten koláč chceme ohřát v mikrovlnce. Ale ruce nohy stále slouží a nonverbální komunikace má stále svá kouzla. A káva ve sluncem prohřátých křeslech na prkenné verandě s výhledem na moře v malebné vesničce v sobotu odpoledne, co více si račte přát?
Na cestě zpět ještě hodinu a půl okupujeme bufet na autobusovém nádraží v Turku, jelikož o víkendu je holt spojení slabší...ale odměnou nám je nádherný měsíc vylézající zpoza nočních mračen v autobuse a který romantik nespí, plesá...ještě když má vedle sebe na sedadle krásnou, usínající a spokojeně se usmívající šlechtičnu Sarah de Schampeleare...
1. víkendová akce "zmrznout-nezmrznout"
Co s načatým víkendem, napadne nás takhle jednou v sobotu ráno..."chtěli jsme se jít vykoupat do toho moře", říkám na to. V tu chvíli se oba s Michalem podíváme z okna a naježí se nám husí kůže. Ale což, už bude jen hůř a větší zima. A tak sraz kolem desáté ráno, ručník s sebou. Vezmeme ještě nadšeného francouzského kamaráda Yanna (čte se po česku Jan, narodil se totiž v Polsku). A tak mi tři, zmrzlí středoevropané, vyrážíme na křížovou výpravu. Z centra města to vezmeme pěšky, abychom se alespoň kapánek zahřáli. Kousek před pobřežím (už je cítit slaný vzduch) procházíme krásným udržovaným parkem a lesem...po levé straně kamenná zeď...co to asi je? Aha, za pár desítek metrů se to dozvídáme...krematorium, a témeř na pláži...alespoň to s námi nebudou mít daleko, tam už nás zahřejí.
První pohled...
Tak hurá z bund a svetrů...ale moc se nám nechce
A zvláště jižanovi Yannovi se nechce...
A to byste nevěřili, jak se pak do šatů obléká zpátky rychle... Když je po všem, razíme si to po pláži zpět do centra. Následuje pár fotografií skutečné Helsinské chlouby, tedy Tuomiokirkko (Luteránské katedrály), která je pro místní mám pocit něco jako naše Svatovítská katedrála (také se stavila několik století). Každopádně je to dominanta města, zvláště pokud připlouváte po moři. Pod ní je v cihlové kryptě krásná kavárna (ale kde v Helsinkách také není kavárna, že?)
Tak toto není výjev z Pána Prstenu, jak se nad Bílou věží stahují mračna zla...jen Tuomiokirkko. Schodiště před katedrálou je oblíbeným místem schůzek, pikniků, randění...
...ale třeba i předvolebních mítinků :-)
Trochu detailů pro milovníky architektury...
Ještě jeden...
A co je to tady? Že by nějaká moderní střecha? Ale ne, to zas jen přijel trajekt do přístavu...je to trochu takový medvěd...
A tváří v tvář Luteránské katedrále stojí Uspenská...je tedy na ostrově Katajanokka, raději oddělena, protože jak již mnozí z vás poznali, přesto že byla dostavěna témeř ve stejném desetiletí jako Luteránská, je to ruský pravoslavný kostel byzantsko-slovanského slohu. I vnitřek tomu odpovídá, bohatá výzdoba, desítky ikon, soch a zlata kontrastují s téměř holými stěnami Tuomiokirkka, které dělá čest svému luteránskému původu (vzpomeňme na české husitství).
A tímto vyprávěním bych rád ukončil své "pravidelné" zápisky ze Suomi, které jsem psal stylem den po dni, je to z části tím, že (jak jste si určitě ráčili povšimnouti) jsem více jak týden pozadu, ale nejvíce tím, že další dny jsou již poněkud jednotvárnější, od pondělí po tomto víkendu jsem začal intenzivně pracovat na svém výzkumném projektu (oficálně tomu tedy říkají Master Thesis (= diplomová práce), ale podezřívám je z toho, že mě tu chtějí tím projektem uvrtat na postgraduální studium). Takže jsem v podstatě od rána do večera ve škole v laboratoři a na cesty a poznávání mi zbývá čím dál tím méně času. Ale nevěšte hlavu, chci vám naopak začít psát mé postřehy o životě a lidech tady (už jsem si pár "obrázků" za tu dobu tady udělal), takže se můžete těšit na povídání o finských vlastnostech, jejich zvláštnímu vztahu k alkoholu, o architektuře v krásných Helsinkách, o Češích žijících v Suomi, se kterými se potkávám čím dál častěji (mají tu svůj krajanský spolek), proč jsou všude v Helsinkách občas k vidění obrněné transportéry a spousty vojáků, proč jezdí motorky po chodnících
i třeba o drzých veverkách, které jsou tu úplně všude a není problém si ji skoro pohladit... A také se těšte na reportáž ze Stockholmu, kam se pojedu podívat v říjnu a ze severního Laponska, kam se mi snad podaří dostat v prosinci... :-)
První pohled...
Tak hurá z bund a svetrů...ale moc se nám nechce
A zvláště jižanovi Yannovi se nechce...
A to byste nevěřili, jak se pak do šatů obléká zpátky rychle... Když je po všem, razíme si to po pláži zpět do centra. Následuje pár fotografií skutečné Helsinské chlouby, tedy Tuomiokirkko (Luteránské katedrály), která je pro místní mám pocit něco jako naše Svatovítská katedrála (také se stavila několik století). Každopádně je to dominanta města, zvláště pokud připlouváte po moři. Pod ní je v cihlové kryptě krásná kavárna (ale kde v Helsinkách také není kavárna, že?)
Tak toto není výjev z Pána Prstenu, jak se nad Bílou věží stahují mračna zla...jen Tuomiokirkko. Schodiště před katedrálou je oblíbeným místem schůzek, pikniků, randění...
...ale třeba i předvolebních mítinků :-)
Trochu detailů pro milovníky architektury...
Ještě jeden...
A co je to tady? Že by nějaká moderní střecha? Ale ne, to zas jen přijel trajekt do přístavu...je to trochu takový medvěd...
A tváří v tvář Luteránské katedrále stojí Uspenská...je tedy na ostrově Katajanokka, raději oddělena, protože jak již mnozí z vás poznali, přesto že byla dostavěna témeř ve stejném desetiletí jako Luteránská, je to ruský pravoslavný kostel byzantsko-slovanského slohu. I vnitřek tomu odpovídá, bohatá výzdoba, desítky ikon, soch a zlata kontrastují s téměř holými stěnami Tuomiokirkka, které dělá čest svému luteránskému původu (vzpomeňme na české husitství).
A tímto vyprávěním bych rád ukončil své "pravidelné" zápisky ze Suomi, které jsem psal stylem den po dni, je to z části tím, že (jak jste si určitě ráčili povšimnouti) jsem více jak týden pozadu, ale nejvíce tím, že další dny jsou již poněkud jednotvárnější, od pondělí po tomto víkendu jsem začal intenzivně pracovat na svém výzkumném projektu (oficálně tomu tedy říkají Master Thesis (= diplomová práce), ale podezřívám je z toho, že mě tu chtějí tím projektem uvrtat na postgraduální studium). Takže jsem v podstatě od rána do večera ve škole v laboratoři a na cesty a poznávání mi zbývá čím dál tím méně času. Ale nevěšte hlavu, chci vám naopak začít psát mé postřehy o životě a lidech tady (už jsem si pár "obrázků" za tu dobu tady udělal), takže se můžete těšit na povídání o finských vlastnostech, jejich zvláštnímu vztahu k alkoholu, o architektuře v krásných Helsinkách, o Češích žijících v Suomi, se kterými se potkávám čím dál častěji (mají tu svůj krajanský spolek), proč jsou všude v Helsinkách občas k vidění obrněné transportéry a spousty vojáků, proč jezdí motorky po chodnících
i třeba o drzých veverkách, které jsou tu úplně všude a není problém si ji skoro pohladit... A také se těšte na reportáž ze Stockholmu, kam se pojedu podívat v říjnu a ze severního Laponska, kam se mi snad podaří dostat v prosinci... :-)
Páteční toulání městem...
Ráno se konečně vyspím do sytosti, sraz se skupinou máme tentokáte až na oběd. A tak se v 11:45, všichni dorůža vyspinkaní, setkáváme před fakultou a vyrážíme na oběd do vzdálenějšího Unicafé. Po nějaké rybičce (tento týden již tedy čtvrté), hromadě čerstvého salátu jako vždy a debatě o finském fotbale se odebíráme omrknout místní zdravotnické středisko. Paní doktorka vypadá spíše jako manažerka, bez bílého pláště a vysvětluje, jak vše funguje, co se platí, co je zdarma atd atd. A také se divíme, kterou všechnu práci tady dělá zdravotní sestra. Když už se dostanete až k doktorovi, je to s vámi asi hodně zlé...
Také o sportu tady nás chce Asko poučit, a tak nás vezme do sportovního střediska fakulty, nadšeně nám ukazuje celou halu, posilovnu, saunu a všechno možné další vybavení. To je tedy mimochodem další výrazná finská vlastnost, jejich vztah ke sportu, trochu si tu připadám jako žabař, když vidím všechny ty lidi běhat, jezdit na kole, bruslích, chodit s raketama, hokejkama a kdoví čím ještě. A trochu mi přijde, že čím jsou starší, tím sportují více. Ale když se nás Asko ptal, který sport kdo děláme a my jsme tak krom Italů řekli že nic moc, nechápal to. Tady je zkrátka sport normální součástí života, asi jako u nás spánek či jídlo.
Před střediskem se následně pro dnešek loučíme, už není co zařizovat a nějak nás nenapadá další plán, co dělat. A jelikož po dlouhé době vysvitne punťa, vyrážím po vlastní ose a s fotoaparátem na krku (to hlavně kvůli vám, abych vám sem měl co dát :-)) na delší procházku městem. A tady jsou výsledky mé práce...
V tomhle malém, klidném parčíku začínám, na to že je přímo v centru města, je tu opravdu ticho. A všechno tradičně nazdobené...
Největší kostel v Helsinkách, novogotický Sv. Jan.
Tuomiokirkko, největší chlouba a pýcha Helsinek, neoklasicistní luteránská katedrála, více o ní ještě zítra, kdy jsme si ji prohlídli zblízka, tohle je foceno asi ze dvou kilometrů z vyhlídky...
Odplouvající trajekt, nejspíše do Tallinu (hlavní město Estonska, co by kamenem přes záliv dohodil). Takhle z dálky vám možná přijde malý, ale věřte mi...není to drobek...
...což ostatně vidíte na dalším obrázku v porovnání s lodí, ta "bárka" před ním je takový normální Vltavský parník.
A tady má nějaký průměrný helsinský občan zaparkovaný svůj kapánek luxusnější bourák...kolik tak za to parkovaní platí? A spotřeba?
A další bourák v přístavu, tentokrát však už suchozemský...který z nich je nablýskanější?
A ten zadek... (dámy prominou)
Terminál trajektů Olympia, původně byl postaven v roce 1952 kvůli prvním poválečným olympijským hrám, které se konaly v Helsinkách (oni se totiž měli konat původně už v roce 1939, ale jaksi se do toho připletla válka...), aby přístav zvládl nápor zahraničních návštěvníků.
Také o sportu tady nás chce Asko poučit, a tak nás vezme do sportovního střediska fakulty, nadšeně nám ukazuje celou halu, posilovnu, saunu a všechno možné další vybavení. To je tedy mimochodem další výrazná finská vlastnost, jejich vztah ke sportu, trochu si tu připadám jako žabař, když vidím všechny ty lidi běhat, jezdit na kole, bruslích, chodit s raketama, hokejkama a kdoví čím ještě. A trochu mi přijde, že čím jsou starší, tím sportují více. Ale když se nás Asko ptal, který sport kdo děláme a my jsme tak krom Italů řekli že nic moc, nechápal to. Tady je zkrátka sport normální součástí života, asi jako u nás spánek či jídlo.
Před střediskem se následně pro dnešek loučíme, už není co zařizovat a nějak nás nenapadá další plán, co dělat. A jelikož po dlouhé době vysvitne punťa, vyrážím po vlastní ose a s fotoaparátem na krku (to hlavně kvůli vám, abych vám sem měl co dát :-)) na delší procházku městem. A tady jsou výsledky mé práce...
V tomhle malém, klidném parčíku začínám, na to že je přímo v centru města, je tu opravdu ticho. A všechno tradičně nazdobené...
Největší kostel v Helsinkách, novogotický Sv. Jan.
Tuomiokirkko, největší chlouba a pýcha Helsinek, neoklasicistní luteránská katedrála, více o ní ještě zítra, kdy jsme si ji prohlídli zblízka, tohle je foceno asi ze dvou kilometrů z vyhlídky...
Odplouvající trajekt, nejspíše do Tallinu (hlavní město Estonska, co by kamenem přes záliv dohodil). Takhle z dálky vám možná přijde malý, ale věřte mi...není to drobek...
...což ostatně vidíte na dalším obrázku v porovnání s lodí, ta "bárka" před ním je takový normální Vltavský parník.
A tady má nějaký průměrný helsinský občan zaparkovaný svůj kapánek luxusnější bourák...kolik tak za to parkovaní platí? A spotřeba?
A další bourák v přístavu, tentokrát však už suchozemský...který z nich je nablýskanější?
A ten zadek... (dámy prominou)
Terminál trajektů Olympia, původně byl postaven v roce 1952 kvůli prvním poválečným olympijským hrám, které se konaly v Helsinkách (oni se totiž měli konat původně už v roce 1939, ale jaksi se do toho připletla válka...), aby přístav zvládl nápor zahraničních návštěvníků.
A tehdy to všechno začlo...
A bylo to tu. Čtvrtek. Řeknete si, obyčejný den. Pro mě nikoliv. Konečně mám v plánu jít se podívat na mé příští pracoviště, tedy katedru farmakologie na místní Farmaceutické fakultě Univerzity v Helsinkách.
Ale začněme od začátku, nepředbíhejme, na všechno se dostane. Den začíná nevinně, srazem kolem osmé hodiny v kampusu Viikki, který je jeden z nejnovějších kampusů univerzity. Sídlí zde spousta fakult, od veterinární medicíny, přes všechny biovědy až po farmacii.
Část kampusu, která se nazývá Biocentrum 3
Scházíme se před hlavní budovou, ve které sídlí vědecká knihovna.
Tak to je ona, knihovna a zároveň vstupní brána do Viikki
Vychutnáme si prohlídku i s vlastní průvodkyní, omrkneme nejnovější multimediální středisko, sklepení s archivem časopisů jako je Nature apod. i nejvyšší patra se skleněnými můstky.
Zevnitř je ještě krásnější...a to nemluvím o té tropické zahradě jako studovně s banánovníkem a palmami...
Dále si projdeme fakultou farmacie přes všechny její departmenty (katedry) a všude jsme mile přijati.
Pohled na hlavní ulici kampusu, po pravé straně Biocentrum 1 a 2
Po krátkém obědě, kde jinde než v místním UniCafé, máme seminář s fakultní koordinátorkou Erasmu, paní Maijou-Liisou Ahtiainen (až neuvěřitelně milá paní). Já se poté odděluji a vydávám se na dohodnutou první návštěvu katedry farmakologie, za panem profesorem Raimo Tuominenem.
Tak v úplně posledním patře, v tom jak je málo oken, je na příští minimálně 4 měsíce moje nové pracoviště
Vyšlápnu si schody do 6. patra, zazvoním na zvonek (je to uzavřená katedra kvůli práci s biohazardním materiálem - viry, bakterie a podobné potvůrky) a moje nervozita vrcholí. Místo milého človíčka na uvítání však jen beze slova klapnou dvěře a zámek se otevře - vejdi, drahý studente, a poraď si sám! Obejdu katedru, všech se ptám na pana Bernardina Ossolu (není to vskutku finské jméno), ale ani vidu, ani slechu. Když otevírám poslední dvěře, už si skoro myslím, že si ze mě celé jaro na mailu jen někdo střílel, kdo vůbec nebyl z Helsinské univerzity. Ale místo toho na mě za dveřmi čeká asi 8 postgraduálních studentů (tedy spíše sympatických postgraduálních studentek :-), jako na povel si mě začnou měřit pohledem, kdo jako že je to zase otravuje v práci...a najednou jeden jediný chlapík z nich vyskočí, roztáhne úsměv od ucha k uchu a aniž bych řekl slovo (ani jsem se nepředstavil) se ke mně vrhne, jako že on je Bernardino a já že musím být ten jeho nový kolega, co mu až z jeho dalekých, oblíbených Čech přijel pomoci v jeho práci. Rázem tváře všech přítomných roztajou, vykouzlí úsměvy a předhání se v tom, kdo si se mnou dříve podá ruku, komu mě dříve Dino (říkám mu tak, aby to nebylo tak dlouhé) představí. Jeho nadšení nezná mezí (narozdíl od mého) ani když už mě na katedře představuje nejmíň pětadvacátému člověku. Ale nic naplat, usmívám se, třesu rukama, vydávám ze se anglické maximum (však ty úsměvné věty znáte...typu Nice to meet you, I am so glad...) a snažím se, aby ta má pravá ruka nebyla tak zpocená a já nevypadal tak nervózně. Ale to mu nestačí, ještě jdeme obejít detašované pracoviště ve druhém patře a pak mě můj milý nový kolega začne zasvěcovat do tajů zdejší vědecké práce. Tedy, shrnul bych to do tří slov - nařízení, dokumenty, zákazy. Ale což, přeci jen je to hodně hlídané pracoviště, okamžitě jsem vyfocen a přidán na seznam oprávněných osob ke vstupu. Po dvou hodinách ustavičného Dinova monologu (tedy, aby jste rozumněli, Dino je italský postgraduální student, který je zde již třetím rokem, anglicky umí sice obstojně, ale s celkem zajímavým přízvukem a hlavně s temperamentem Italům vlastním, tudíž mu ta pusa jede...) mě na cestu nabalí hodně materiálů, prý abych se o víkendu náhodou v Helsinkách nenudil. Celkem skorem 300 stran English. S radostným úsměvem a větou see you on Monday mě vyprovodí a zaklapne za mnou těžké skleněné dveře s bezpečnostním zámkem, takže není cesty zpět...pro tentokrát naštěstí.
Tak tímhle skleněným mostem budu chodit každé ráno...za slunka, za tmy, za deště i sněhu
Den třetí, "zatažený"
Tak po krátké odmlce jsem opět tady. Co napsat o středě? Asi především to, že to byl počátek konce...tedy začalo PRŠET. A od té doby prší vydatně až do pátku. Do školy už trefím sám, dopoledne vyplní přednášky o knihovnách, počítačových sítích, studentských kartách a kulturních odlišnostech finské kultury, o té vám budu vyprávět postupně, jak si to vše ověřuji. Skvělá zpráva je, že jsem byl z 500 studentů vybrán mezi 60, kteří pojedou odpoledne na organizovanou sightseeing tour po městě (vyhlídkovou jízdu). Na oběd vyzkoušíme UniCafé ve vedlejší budově právnické fakulty, je tam menší fronta... Fronta je vůbec jeden z typických úkazů tady v Suomi, první tři dny tady stojíme ve frontě úplně všude, na úřadech, v kancelářích, ve frontě na večírek...asi Helsinky nepočítali s takovým přílivem cizinců najednou... Po obědě ještě kávička na terase ve druhém patře nad hlavami všech hladových ve frontě, co přišli již později než my.
Odpolední bloček přednášek nebyl až tak úplně zajímavý, až na přednášku o sportu, kde s námi sympatická nasportovaná slečna provedla v těch 500 lidech v posluchárně rozcvičku, prý že vypadáme ospale. Ve dvě hodiny p.m. se srážíme s naším severským vůdcem, ukazuje nám knihovnu (tedy všechna čest), urobíme další pokus o návštěvu ubytovací kanceláře (opět neúspěšný) a malou procházku po městě, abychom se neztratili alespoň v úplném centru.
V 17:00 už stepuju na velkém náměstí nad univerzitou, kde na nás mají čekat autobusy na vyhlídkovou jízdu. Snažím se být tentokráte přesný a daří se mi. Díky tomu ulovím v autobuse fajn místo, nasadím sluchátka a vybírám mezi 10 jazyky, co nám nabízejí...je to hodně zvláštní, ale čeština tam prostě není, chvíli váhám co ruština (že bych si osvěžil, co si pamatuju z Uzbekistánu), ale nakonec to vyhraje angličtina. Bohužel se opět rozprší, a tak sice zajímavá cesta, ale fotit se moc nedá...alespoň jsem získal tipy, kam se zajdu podívat sám, až bude lépe. Navštívíme též podzemní kostel ve skále (ale nevypadá jako ten ve Svatém Janu v Čechách, je kapánek modernější), nejslavnější a nejfotogeničtější místo Helsinek - Sibeliův monument, přístav a tak dále, bez fotek vám to asi stejně nic neřekne.
Večer už jen malá večeře a hurá na kutě, další nabitý den za mnou...
Dnes vám ještě poskytnu nějaké obrázky svého pokoje, který jsem se snažil tak trochu odstudenit, odbílit...abyste taky neřekli, že jsem na vás multimediálně skoupý...
Odpolední bloček přednášek nebyl až tak úplně zajímavý, až na přednášku o sportu, kde s námi sympatická nasportovaná slečna provedla v těch 500 lidech v posluchárně rozcvičku, prý že vypadáme ospale. Ve dvě hodiny p.m. se srážíme s naším severským vůdcem, ukazuje nám knihovnu (tedy všechna čest), urobíme další pokus o návštěvu ubytovací kanceláře (opět neúspěšný) a malou procházku po městě, abychom se neztratili alespoň v úplném centru.
V 17:00 už stepuju na velkém náměstí nad univerzitou, kde na nás mají čekat autobusy na vyhlídkovou jízdu. Snažím se být tentokráte přesný a daří se mi. Díky tomu ulovím v autobuse fajn místo, nasadím sluchátka a vybírám mezi 10 jazyky, co nám nabízejí...je to hodně zvláštní, ale čeština tam prostě není, chvíli váhám co ruština (že bych si osvěžil, co si pamatuju z Uzbekistánu), ale nakonec to vyhraje angličtina. Bohužel se opět rozprší, a tak sice zajímavá cesta, ale fotit se moc nedá...alespoň jsem získal tipy, kam se zajdu podívat sám, až bude lépe. Navštívíme též podzemní kostel ve skále (ale nevypadá jako ten ve Svatém Janu v Čechách, je kapánek modernější), nejslavnější a nejfotogeničtější místo Helsinek - Sibeliův monument, přístav a tak dále, bez fotek vám to asi stejně nic neřekne.
Večer už jen malá večeře a hurá na kutě, další nabitý den za mnou...
Dnes vám ještě poskytnu nějaké obrázky svého pokoje, který jsem se snažil tak trochu odstudenit, odbílit...abyste taky neřekli, že jsem na vás multimediálně skoupý...
Toť můj skromný příbytek, když náhodou vysvitne slunko...
Malá, útulná, plně postačující kuchyňka, o které se mi ani nesnilo...lednička, trouba, rychlovarná konvice...co víc si přát?
Malý pokus zamaskovat holé bílé stěny a přenést do této severské tajgy kousek středoevropského domova...
Den druhý, "vystřízlivění"
Den začíná už ráno vzhůru nohama, samozřejmě se mi po probdělé noci povede zaspat. Což není úplně nejlepší vizitka, jelikož jedna z výrazných vlastností Finů je dochvilnost, v tom jsou opravdu dobří a bohužel i nekompromisní. Ale což, ranní kyselý Larissin obličej přežiji a za chvíli už se tlačím v největší univerzitní posluchárně mezi ostatními cizinci, není divu, vždyť nás přijelo více než 500, každý sám za sebe, trochu ztracený, trochu vyjukaný, ale většinou odhodlaný bojovat.
Na obrázku kampus Vuolukiventie (moje "kolej")
Kolem deváté vstupuje rázná univerzitní koordinátorka, ze které jde na první pohled celkem strach...a když promluví i na první poslech...ale nakonec se předvede výborně, je sice nekompromisní, trochu ukřičená, ale umí si ze sebe i ze všech Finů udělat legraci a to se cení. A krom toho (čehož si já cením nejvíce) je její angličtině dobře rozumět.
A pak už začíná úřednický marathon, odvolávám vše co jsem v neděli večer prohlásil o nulové byrokracii ve Finsku, není to pravda, je to země byrokratů, povolení, registrací, spolků, elektronických karet a kdovíčeho ještě. Nebudu zde vše vypisovat, co musí chudák cizí student zařídit po příjezdu, postupně se k tomu stejně dostanu přes vyprávění o všech frontách, které jsem si musel a ještě budu muset vystát. Každopádně v 11:00 (ach ta dochvilnost, opravdu to měla spočítané na 10 sekund přesně) padla a jde se na oběd, i nám je již dopřáno užívat si skvělých výhod studentského statutu ve Finsku. Sice ještě s papírovým potvrzením (namísto elektronické karty s elektronickou peněženkou) a za hotové, ale to je očím i žaludku úplně jedno. Po vystání první opravdu dlouhé fronty (a to netuším, kolik mě jich jen tento den ještě čeká) se dostávám až do UniCafé. Tedy, abych vysvětlit, Finové říkají studentským jídelnám UniCafé, což je naprosto přesný název, výběr jídla i všeho ostatního je opravdu vynikající, ale na výběr a servis kolem kávy to nemá...právě tady jsem překřtil Finsko na svou zemi zaslíbenou... Není naškodu zmínit, že Finové jsou v pití kávy největší světoví přeborníci, vždyť na jednoho človíčka včetně nemluvňat připadá ročně 2,2 kg kávy (v šálcích je to průměrně 5-6 šálků denně!!!). To v pití alkoholu jsou sice též zdatní, ale první světová příčka jim ani zdaleka nepatří.
Ale zpět k obědu, nesměle si objednávám zapečenou rybu, k mému překvapení je bez přílohy a hned za pultíkem je pokladna, kde se platí. Studentská cena 2,60 eur oproti ceně 8,50 eur pro nestudenty hovoří za vše. Ale není se čemu divit, provozovatelem UniCafé je největší studentská organizace v zemi, Helsingin yliopiston ylioppilaskunta (zkráceně a lidsky naštěstí HYY). A když ji řídí studenti, coby si nedopřáli obídek za nákupní ceny, že? Po zaplacení následují dlouhé pulty s přílohami, saláty, moučníky, chleby... Zprvu se mi nechce věřit, že to už je všechno zdarma. Avšak po rozpravě s místními rád uvěřím...
Následuje odpolední část nalévání informací do hlav nebohým studentům a ve dvě si nás plánují rozdělit do skupin. Tento akt ovšem není až tak úplně jednoduchý, no zkuste si rozdělit 500 studentů na skupiny po 8-10 v posluchárně, kam se pomalu nevejdou, takže sedí i na oknech a k tomu tam ještě udržet klid...Chvilku to tu vypadá jako v Babylonu, protože už si každý našel svého stejnojazyčného kamaráda a je tu slyšet opravdu od španělštiny po norštinu. Ale Finové jsou lidé šikovní a nápadití, takže kolem druhé už jsme venku s naší malou farmaceutickou skupinkou (je nás farmaceutů z celé Evropy jen 7) - abych nás představil:
- Miguel Rubio Gutierrez (Ital, milý a ochotný)
- Jacopo Lucchetti (též Ital, legrační a ukecaný až hrůza)
- Katrin Leutgeb (Rakušanka, zprvu zamlklá a mračí se, ale když se usměje, stojí to zato:-)
- Adam Orlowski (Polák, nemám proti nim nic, ale tenhle mi opravdu leze na nervy)
- Michal Andrzej Stepniewski (taky Polák, ale zatím skoro nemluví)
- Yuan Tian (typická Číňanka, výška do mého pasu, ale anglicky jí to švitoří...)
- moje maličkost (Čech, ale kdoví jak dlouho ještě???, anglicky téměř nemluví)
- a náš neohrožený severský vůdce, o hlavu vyšší než my a s trochu přitroublým úsměvem, ale vždy ochotný pomoci, Asko Heikkilä (čti: hejkilá) (pozor, není to jen prodejna nábytku kdesi v Čechách...)
Po podání rukou zamíříme samozřejmě kam jinam než na kávu, u které si prý všechno vysvětlíme. No, jak se tu pije káva si vysvětlíme opravdu dokonale...při druhém šálku už to skoro všichni zvládáme... Pak méně zábavnější část dne, jdeme obíhat úřady. Nejprve najdeme ubytovací kancelář, ovšem vzhledem k frontě na střízlivým odhadem 2,5 hodiny si jen vezmeme útržky s čísly a zamíříme na imigrační kancelář. Cestou se nám náš Asko málem nechá přejet posunovaným nákladním vlakem (trouba jeden), na poslední chvíli jsme ho strhli (kdo by nás přeci učil pít kafe?). Na imigračním jsou fronty hned dvě...bohužel musí člověk nejdřív vystát tu první a poté tu druhou. Ale za 2 hodiny to hravě zvládneme, na druhou stranu kvůli nám milé slečny za přepážkou o 2 hodiny překročili otevírací dobu, to mi ukažte, jestli by tohle udělali byrokrati v Čechách. Jelikož nám už ale na všech ostatním úřadech zavřeli, stihneme si zařídit ještě elektronickou kartu na dopravu (Helsingin seudun matkakortti) (slabých 45 minut ve frontě) a kolem sedmé večerní se vydáváme do našeho krásného kampusu Vuolukiventie na předměstí Helsinek (vzdálenost od centra je skoro 40 minut busem). Tady v Helsinkách je vlastně všechno hodně daleko, ale to je tím, že Finové musí mít všude hodně přírody, zeleně a lesů, a tak jedete autobusem stylem pár domů, hustý houbařský les, zase pár domů, skály a hluboký záliv, louka a tak dále...o zelené plochy tady opravdu nouze není...
Na obrázku kampus Vuolukiventie (moje "kolej")Co se děje potom již asi nemusím dlouze rozepisovat, uléháme naprosto unaveni úředníky do zasloužených postýlek...
Zítra se můžete těšit na zajímavý dokument o centru Helsinek (podnikl jsem sightseeing tour), bude další díl hororu o byrokratech a uzavřeme to předpovědí počasí - trvalý déšť...
Dobrou noc, děti! :-)
Den první "cestovní"
Kolem poledního začínám nervózně přešlapovat v nové odbavovací hale pražského ruzyňského letiště...to, nač jsem se víc než půl roku těšil je najednou tady, ale zastihlo mě trošku rozpačitého, nepřipraveného a vytrhlo mě v té chvíli z dobře rozjetého vlaku krásného poklidného českého života. Druhá půlka mého JÁ však byla ale stále natěšená, notně zvědavá a chtivá nového úžasného dobrodružství...přeci jen budu někde poprvé dlouhou dobu úplně sám, v cizí zemi s cízím jazykem a cizími lidmi...co je proti tomu Uzbekistán ve třech, Bulharsko v šesti a Rumunsko v osmi...
Zatímco se ve mě střídají všechny tyto pocity, uběhnou dvě hodiny a opouští mě i moje poslední spřízněná osoba - můj věrný bratr a já se vydávám za pasovou kontrolu čekat na nástup do letadla, ze kterého už nebude cesty zpět. Po nástupu na palubu je nám oznámeno třičtvrtěhodinové spoždění...jako by mi opravdu nebylo souzeno odsud odletět. Ale poté už berou věci rychlý spád, po startu se letadlo neomylně stáčí na dálný sever či lépe severovýchod. Z okénka vidět jen oblaka, oblaka, oblaka. Až nad Baltským mořem se nebe roztrhává, je vidět polské pobřeží a obrovský přístav Gdaňsk. Chvíle nad mořem a už lze poznávat malé ostrůvky se soukromými jachtami - toť začátek Finského pobřeží. Hned nato neuvěřitelně rozlehlé, přístavní město Helsinky, cíl mé cesty.
Na letišti už vše běží jako na drátkách, žádná kontrola, zavazadla za chvíli a před východem na mě čeká můj pick-up service...tedy malinká pihatá slečna jménem Larissa, s velkou cedulí a na ní mé jméno...hned se ptá, jak že se vlastně u nás to "ch" čte. Ještě čekáme na jednoho človíčka z Čech - dnes když píši tyto řádky již mého věrného slovenského kamaráda Michala. Společně poté vyrážíme hledat autobus, který nás doveze z 20 kilometrů vzdáleného letiště Vantaa na předměstí Helsingfors (Helsinky). Lístek MHD za lidovou cenu skoro 4 Eur... Potíže nastávají při přestupu, kde se ukáže, že to tady ona dívčina vlastně moc dobře nezná, takže chvíli bloudíme, ale posléze nás černý, milý a usměvavý, ebenový muž odkáže na neomylně správnou zastávku. Za pár zastávek vystupujeme již správně u kampusu Vuolukiventie, kde oba s Michalem budeme bydlet. Z kapsy Larissa vytahuje dvě obálky se zalepenými klíči a pro každého desky s první "sadou" informací (takových sad bude další dny více než dost). Doprovodí nás každého až do pokoje, ujasní nám, kde na nás ráno počká a pak už si poraď sám, Erasmáku...
To už dávno padla tma, jdeme na poslední chvíli nakoupit (malý supermarket na blízkém sídlišti tu má překvapivě do devíti) něco do hladového žaludku. O cenách snad až někdy přístě... Dalším, tentokráte milým překvapením, je již funční internetové připojení a vlastně i celá buňka, kde bydlím...abych vám to blíže přiblížil...vy znalci si představte pokoj na koleji v Čechách, vynásobte jeho prostor třemi, přidejte úžasně vybavenou kuchyňku (lednice, trouba, sporák, rychlovarka, nádobí, vše jak si jen račte přát...) a koupelnu s velkou vanou...a to vše jen pro mě...prostě byt k pohledání. Zajímavé jsou zámky a klíče, téměř kulaté a s množstvím jemně propracovaných zářezů a dvěře, které se zamykají sami, když vyndáte klíč. Také trojitá okna mě zpočátku překvapila...prý poznám už za pár měsíců, k čemu jsou dobrá (říkal mi můj místní tutor). Výhled z oken je ovšem luxusní, do březového háje, za kterým zapadá každý večer slunce (to s tím večerem už prý taky dlouho nebude pravda...). Do postele se dostávám někdy kolem druhé ranní, po množství doslova zhltaných informací a odeslaných zpráviček domů do Čech. Ale mé nadšení mi nedává ještě nejméně dvě hodiny spát.
Zatímco se ve mě střídají všechny tyto pocity, uběhnou dvě hodiny a opouští mě i moje poslední spřízněná osoba - můj věrný bratr a já se vydávám za pasovou kontrolu čekat na nástup do letadla, ze kterého už nebude cesty zpět. Po nástupu na palubu je nám oznámeno třičtvrtěhodinové spoždění...jako by mi opravdu nebylo souzeno odsud odletět. Ale poté už berou věci rychlý spád, po startu se letadlo neomylně stáčí na dálný sever či lépe severovýchod. Z okénka vidět jen oblaka, oblaka, oblaka. Až nad Baltským mořem se nebe roztrhává, je vidět polské pobřeží a obrovský přístav Gdaňsk. Chvíle nad mořem a už lze poznávat malé ostrůvky se soukromými jachtami - toť začátek Finského pobřeží. Hned nato neuvěřitelně rozlehlé, přístavní město Helsinky, cíl mé cesty.
Na letišti už vše běží jako na drátkách, žádná kontrola, zavazadla za chvíli a před východem na mě čeká můj pick-up service...tedy malinká pihatá slečna jménem Larissa, s velkou cedulí a na ní mé jméno...hned se ptá, jak že se vlastně u nás to "ch" čte. Ještě čekáme na jednoho človíčka z Čech - dnes když píši tyto řádky již mého věrného slovenského kamaráda Michala. Společně poté vyrážíme hledat autobus, který nás doveze z 20 kilometrů vzdáleného letiště Vantaa na předměstí Helsingfors (Helsinky). Lístek MHD za lidovou cenu skoro 4 Eur... Potíže nastávají při přestupu, kde se ukáže, že to tady ona dívčina vlastně moc dobře nezná, takže chvíli bloudíme, ale posléze nás černý, milý a usměvavý, ebenový muž odkáže na neomylně správnou zastávku. Za pár zastávek vystupujeme již správně u kampusu Vuolukiventie, kde oba s Michalem budeme bydlet. Z kapsy Larissa vytahuje dvě obálky se zalepenými klíči a pro každého desky s první "sadou" informací (takových sad bude další dny více než dost). Doprovodí nás každého až do pokoje, ujasní nám, kde na nás ráno počká a pak už si poraď sám, Erasmáku...
To už dávno padla tma, jdeme na poslední chvíli nakoupit (malý supermarket na blízkém sídlišti tu má překvapivě do devíti) něco do hladového žaludku. O cenách snad až někdy přístě... Dalším, tentokráte milým překvapením, je již funční internetové připojení a vlastně i celá buňka, kde bydlím...abych vám to blíže přiblížil...vy znalci si představte pokoj na koleji v Čechách, vynásobte jeho prostor třemi, přidejte úžasně vybavenou kuchyňku (lednice, trouba, sporák, rychlovarka, nádobí, vše jak si jen račte přát...) a koupelnu s velkou vanou...a to vše jen pro mě...prostě byt k pohledání. Zajímavé jsou zámky a klíče, téměř kulaté a s množstvím jemně propracovaných zářezů a dvěře, které se zamykají sami, když vyndáte klíč. Také trojitá okna mě zpočátku překvapila...prý poznám už za pár měsíců, k čemu jsou dobrá (říkal mi můj místní tutor). Výhled z oken je ovšem luxusní, do březového háje, za kterým zapadá každý večer slunce (to s tím večerem už prý taky dlouho nebude pravda...). Do postele se dostávám někdy kolem druhé ranní, po množství doslova zhltaných informací a odeslaných zpráviček domů do Čech. Ale mé nadšení mi nedává ještě nejméně dvě hodiny spát.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)
