A bylo to tu. Čtvrtek. Řeknete si, obyčejný den. Pro mě nikoliv. Konečně mám v plánu jít se podívat na mé příští pracoviště, tedy katedru farmakologie na místní Farmaceutické fakultě Univerzity v Helsinkách.
Ale začněme od začátku, nepředbíhejme, na všechno se dostane. Den začíná nevinně, srazem kolem osmé hodiny v kampusu Viikki, který je jeden z nejnovějších kampusů univerzity. Sídlí zde spousta fakult, od veterinární medicíny, přes všechny biovědy až po farmacii.
Část kampusu, která se nazývá Biocentrum 3
Scházíme se před hlavní budovou, ve které sídlí vědecká knihovna.
Tak to je ona, knihovna a zároveň vstupní brána do Viikki
Vychutnáme si prohlídku i s vlastní průvodkyní, omrkneme nejnovější multimediální středisko, sklepení s archivem časopisů jako je Nature apod. i nejvyšší patra se skleněnými můstky.
Zevnitř je ještě krásnější...a to nemluvím o té tropické zahradě jako studovně s banánovníkem a palmami...
Dále si projdeme fakultou farmacie přes všechny její departmenty (katedry) a všude jsme mile přijati.
Pohled na hlavní ulici kampusu, po pravé straně Biocentrum 1 a 2
Po krátkém obědě, kde jinde než v místním UniCafé, máme seminář s fakultní koordinátorkou Erasmu, paní Maijou-Liisou Ahtiainen (až neuvěřitelně milá paní). Já se poté odděluji a vydávám se na dohodnutou první návštěvu katedry farmakologie, za panem profesorem Raimo Tuominenem.
Tak v úplně posledním patře, v tom jak je málo oken, je na příští minimálně 4 měsíce moje nové pracoviště
Vyšlápnu si schody do 6. patra, zazvoním na zvonek (je to uzavřená katedra kvůli práci s biohazardním materiálem - viry, bakterie a podobné potvůrky) a moje nervozita vrcholí. Místo milého človíčka na uvítání však jen beze slova klapnou dvěře a zámek se otevře - vejdi, drahý studente, a poraď si sám! Obejdu katedru, všech se ptám na pana Bernardina Ossolu (není to vskutku finské jméno), ale ani vidu, ani slechu. Když otevírám poslední dvěře, už si skoro myslím, že si ze mě celé jaro na mailu jen někdo střílel, kdo vůbec nebyl z Helsinské univerzity. Ale místo toho na mě za dveřmi čeká asi 8 postgraduálních studentů (tedy spíše sympatických postgraduálních studentek :-), jako na povel si mě začnou měřit pohledem, kdo jako že je to zase otravuje v práci...a najednou jeden jediný chlapík z nich vyskočí, roztáhne úsměv od ucha k uchu a aniž bych řekl slovo (ani jsem se nepředstavil) se ke mně vrhne, jako že on je Bernardino a já že musím být ten jeho nový kolega, co mu až z jeho dalekých, oblíbených Čech přijel pomoci v jeho práci. Rázem tváře všech přítomných roztajou, vykouzlí úsměvy a předhání se v tom, kdo si se mnou dříve podá ruku, komu mě dříve Dino (říkám mu tak, aby to nebylo tak dlouhé) představí. Jeho nadšení nezná mezí (narozdíl od mého) ani když už mě na katedře představuje nejmíň pětadvacátému člověku. Ale nic naplat, usmívám se, třesu rukama, vydávám ze se anglické maximum (však ty úsměvné věty znáte...typu Nice to meet you, I am so glad...) a snažím se, aby ta má pravá ruka nebyla tak zpocená a já nevypadal tak nervózně. Ale to mu nestačí, ještě jdeme obejít detašované pracoviště ve druhém patře a pak mě můj milý nový kolega začne zasvěcovat do tajů zdejší vědecké práce. Tedy, shrnul bych to do tří slov - nařízení, dokumenty, zákazy. Ale což, přeci jen je to hodně hlídané pracoviště, okamžitě jsem vyfocen a přidán na seznam oprávněných osob ke vstupu. Po dvou hodinách ustavičného Dinova monologu (tedy, aby jste rozumněli, Dino je italský postgraduální student, který je zde již třetím rokem, anglicky umí sice obstojně, ale s celkem zajímavým přízvukem a hlavně s temperamentem Italům vlastním, tudíž mu ta pusa jede...) mě na cestu nabalí hodně materiálů, prý abych se o víkendu náhodou v Helsinkách nenudil. Celkem skorem 300 stran English. S radostným úsměvem a větou see you on Monday mě vyprovodí a zaklapne za mnou těžké skleněné dveře s bezpečnostním zámkem, takže není cesty zpět...pro tentokrát naštěstí.
Tak tímhle skleněným mostem budu chodit každé ráno...za slunka, za tmy, za deště i sněhu
Žádné komentáře:
Okomentovat