Den první "cestovní"

Kolem poledního začínám nervózně přešlapovat v nové odbavovací hale pražského ruzyňského letiště...to, nač jsem se víc než půl roku těšil je najednou tady, ale zastihlo mě trošku rozpačitého, nepřipraveného a vytrhlo mě v té chvíli z dobře rozjetého vlaku krásného poklidného českého života. Druhá půlka mého JÁ však byla ale stále natěšená, notně zvědavá a chtivá nového úžasného dobrodružství...přeci jen budu někde poprvé dlouhou dobu úplně sám, v cizí zemi s cízím jazykem a cizími lidmi...co je proti tomu Uzbekistán ve třech, Bulharsko v šesti a Rumunsko v osmi...
Zatímco se ve mě střídají všechny tyto pocity, uběhnou dvě hodiny a opouští mě i moje poslední spřízněná osoba - můj věrný bratr a já se vydávám za pasovou kontrolu čekat na nástup do letadla, ze kterého už nebude cesty zpět. Po nástupu na palubu je nám oznámeno třičtvrtěhodinové spoždění...jako by mi opravdu nebylo souzeno odsud odletět. Ale poté už berou věci rychlý spád, po startu se letadlo neomylně stáčí na dálný sever či lépe severovýchod. Z okénka vidět jen oblaka, oblaka, oblaka. Až nad Baltským mořem se nebe roztrhává, je vidět polské pobřeží a obrovský přístav Gdaňsk. Chvíle nad mořem a už lze poznávat malé ostrůvky se soukromými jachtami - toť začátek Finského pobřeží. Hned nato neuvěřitelně rozlehlé, přístavní město Helsinky, cíl mé cesty.
Na letišti už vše běží jako na drátkách, žádná kontrola, zavazadla za chvíli a před východem na mě čeká můj pick-up service...tedy malinká pihatá slečna jménem Larissa, s velkou cedulí a na ní mé jméno...hned se ptá, jak že se vlastně u nás to "ch" čte. Ještě čekáme na jednoho človíčka z Čech - dnes když píši tyto řádky již mého věrného slovenského kamaráda Michala. Společně poté vyrážíme hledat autobus, který nás doveze z 20 kilometrů vzdáleného letiště Vantaa na předměstí Helsingfors (Helsinky). Lístek MHD za lidovou cenu skoro 4 Eur... Potíže nastávají při přestupu, kde se ukáže, že to tady ona dívčina vlastně moc dobře nezná, takže chvíli bloudíme, ale posléze nás černý, milý a usměvavý, ebenový muž odkáže na neomylně správnou zastávku. Za pár zastávek vystupujeme již správně u kampusu Vuolukiventie, kde oba s Michalem budeme bydlet. Z kapsy Larissa vytahuje dvě obálky se zalepenými klíči a pro každého desky s první "sadou" informací (takových sad bude další dny více než dost). Doprovodí nás každého až do pokoje, ujasní nám, kde na nás ráno počká a pak už si poraď sám, Erasmáku...
To už dávno padla tma, jdeme na poslední chvíli nakoupit (malý supermarket na blízkém sídlišti tu má překvapivě do devíti) něco do hladového žaludku. O cenách snad až někdy přístě... Dalším, tentokráte milým překvapením, je již funční internetové připojení a vlastně i celá buňka, kde bydlím...abych vám to blíže přiblížil...vy znalci si představte pokoj na koleji v Čechách, vynásobte jeho prostor třemi, přidejte úžasně vybavenou kuchyňku (lednice, trouba, sporák, rychlovarka, nádobí, vše jak si jen račte přát...) a koupelnu s velkou vanou...a to vše jen pro mě...prostě byt k pohledání. Zajímavé jsou zámky a klíče, téměř kulaté a s množstvím jemně propracovaných zářezů a dvěře, které se zamykají sami, když vyndáte klíč. Také trojitá okna mě zpočátku překvapila...prý poznám už za pár měsíců, k čemu jsou dobrá (říkal mi můj místní tutor). Výhled z oken je ovšem luxusní, do březového háje, za kterým zapadá každý večer slunce (to s tím večerem už prý taky dlouho nebude pravda...). Do postele se dostávám někdy kolem druhé ranní, po množství doslova zhltaných informací a odeslaných zpráviček domů do Čech. Ale mé nadšení mi nedává ještě nejméně dvě hodiny spát.