Zkrátka a dobře, přišla mi takhle před nedávnem v pátek večer SMS, že ráno sraz na hlavním nádraží a jede se někam na západ... Co k tomu dodat? Neměl jsem vůbec ponětí, kdo a kam jede, ale ráno v 9:00 jsem byl v pozoru před hlavním nádražím. To jsem ale ještě netušil, že slečny se sice dohodli, že pojedeme do Turku, což je město v západním Finsku, ale už se jaksi neobtěžovali zjistit, jak se tam dostaneme. A tak zjišťujeme, kdy jedou vlaky, kdy autobusy, kolik stojí pronájem auta na den... Ale nakonec vybereme autobus a za dvě hodiny už se vezeme směrem na západ. V autobusu se blíže seznamuji s naší novou partou, se kterou toho potom spoustu zažiju. Je tu Francouz Simon, Belgičanka Sarah, Portugalka Diana a mě již známá Rakušanka Katrin.
To jsme prosím my, v celé své parádě...
Za další dvě hodiny jsme v Turku jako na koni.
Odhadneme cestu do centra a brzy ji najdeme, pýchu tohoto města i celého západního Finska...katedrála. Z venku vypadá trochu jako obyčejná, ale když se podíváte zevnitř, první co vás překvapí, je její obrovská výška a velikost vůbec...připomnělo mi to staré katedrály z dob anglických králů.
No ještě řekněte, že by jste nechtěli mít svatbu tady...
Uvnitř je také pohřbena královna švédská, Catherine Mansdotter, žena Erika XIV.
Od katedrály se vydáváme po proudu řeky, přes opravdu velký přístav až k vojenskému muzeu.
Sarah se po cestě snaží skamarádit s malým děvčátkem, ale ať dělá co dělá, nemá zrovna velký úspěch, holt bez finštiny se tu s vámi nikdo nebaví...
Středověký hrad, prý největší ve Finsku, se rekonstruuje a i tak vypadá jako náš nějaký malý hrádek, uvnitř má být galerie, ale znechuceni zevnějškem nakonec dovnitř ani nejdeme. Projdeme se zpět do centra a vydáváme se ještě dále na západ směrem na přímořskou vesničku Naantali.
A tady se shodneme, že tohle je ten pravý zlatý hřeb našeho výletu. Nádherná malá vesnička na pobřeží, s přístavem plachetnic a kavárnami podél břehu, krásným malým středověkým kamenným kostelíkem a přívětivámi lidmi nám učaruje.
Mimochodem v místní kavárně potkávám prvního člověka ve Finsku, který neumí anglicky. S paní za pultem jsem 15 minut řešili, že si dáme kávu a ten koláč chceme ohřát v mikrovlnce. Ale ruce nohy stále slouží a nonverbální komunikace má stále svá kouzla. A káva ve sluncem prohřátých křeslech na prkenné verandě s výhledem na moře v malebné vesničce v sobotu odpoledne, co více si račte přát?
Na cestě zpět ještě hodinu a půl okupujeme bufet na autobusovém nádraží v Turku, jelikož o víkendu je holt spojení slabší...ale odměnou nám je nádherný měsíc vylézající zpoza nočních mračen v autobuse a který romantik nespí, plesá...ještě když má vedle sebe na sedadle krásnou, usínající a spokojeně se usmívající šlechtičnu Sarah de Schampeleare...
Žádné komentáře:
Okomentovat