1. víkendová akce "zmrznout-nezmrznout"

Co s načatým víkendem, napadne nás takhle jednou v sobotu ráno..."chtěli jsme se jít vykoupat do toho moře", říkám na to. V tu chvíli se oba s Michalem podíváme z okna a naježí se nám husí kůže. Ale což, už bude jen hůř a větší zima. A tak sraz kolem desáté ráno, ručník s sebou. Vezmeme ještě nadšeného francouzského kamaráda Yanna (čte se po česku Jan, narodil se totiž v Polsku). A tak mi tři, zmrzlí středoevropané, vyrážíme na křížovou výpravu. Z centra města to vezmeme pěšky, abychom se alespoň kapánek zahřáli. Kousek před pobřežím (už je cítit slaný vzduch) procházíme krásným udržovaným parkem a lesem...po levé straně kamenná zeď...co to asi je? Aha, za pár desítek metrů se to dozvídáme...krematorium, a témeř na pláži...alespoň to s námi nebudou mít daleko, tam už nás zahřejí.



První pohled...



Tak hurá z bund a svetrů...ale moc se nám nechce



A zvláště jižanovi Yannovi se nechce...


A to byste nevěřili, jak se pak do šatů obléká zpátky rychle... Když je po všem, razíme si to po pláži zpět do centra. Následuje pár fotografií skutečné Helsinské chlouby, tedy Tuomiokirkko (Luteránské katedrály), která je pro místní mám pocit něco jako naše Svatovítská katedrála (také se stavila několik století). Každopádně je to dominanta města, zvláště pokud připlouváte po moři. Pod ní je v cihlové kryptě krásná kavárna (ale kde v Helsinkách také není kavárna, že?)



Tak toto není výjev z Pána Prstenu, jak se nad Bílou věží stahují mračna zla...jen Tuomiokirkko. Schodiště před katedrálou je oblíbeným místem schůzek, pikniků, randění...



...ale třeba i předvolebních mítinků :-)



Trochu detailů pro milovníky architektury...



Ještě jeden...



A co je to tady? Že by nějaká moderní střecha? Ale ne, to zas jen přijel trajekt do přístavu...je to trochu takový medvěd...



A tváří v tvář Luteránské katedrále stojí Uspenská...je tedy na ostrově Katajanokka, raději oddělena, protože jak již mnozí z vás poznali, přesto že byla dostavěna témeř ve stejném desetiletí jako Luteránská, je to ruský pravoslavný kostel byzantsko-slovanského slohu. I vnitřek tomu odpovídá, bohatá výzdoba, desítky ikon, soch a zlata kontrastují s téměř holými stěnami Tuomiokirkka, které dělá čest svému luteránskému původu (vzpomeňme na české husitství).

A tímto vyprávěním bych rád ukončil své "pravidelné" zápisky ze Suomi, které jsem psal stylem den po dni, je to z části tím, že (jak jste si určitě ráčili povšimnouti) jsem více jak týden pozadu, ale nejvíce tím, že další dny jsou již poněkud jednotvárnější, od pondělí po tomto víkendu jsem začal intenzivně pracovat na svém výzkumném projektu (oficálně tomu tedy říkají Master Thesis (= diplomová práce), ale podezřívám je z toho, že mě tu chtějí tím projektem uvrtat na postgraduální studium). Takže jsem v podstatě od rána do večera ve škole v laboratoři a na cesty a poznávání mi zbývá čím dál tím méně času. Ale nevěšte hlavu, chci vám naopak začít psát mé postřehy o životě a lidech tady (už jsem si pár "obrázků" za tu dobu tady udělal), takže se můžete těšit na povídání o finských vlastnostech, jejich zvláštnímu vztahu k alkoholu, o architektuře v krásných Helsinkách, o Češích žijících v Suomi, se kterými se potkávám čím dál častěji (mají tu svůj krajanský spolek), proč jsou všude v Helsinkách občas k vidění obrněné transportéry a spousty vojáků, proč jezdí motorky po chodnících
i třeba o drzých veverkách, které jsou tu úplně všude a není problém si ji skoro pohladit... A také se těšte na reportáž ze Stockholmu, kam se pojedu podívat v říjnu a ze severního Laponska, kam se mi snad podaří dostat v prosinci... :-)

Páteční toulání městem...

Ráno se konečně vyspím do sytosti, sraz se skupinou máme tentokáte až na oběd. A tak se v 11:45, všichni dorůža vyspinkaní, setkáváme před fakultou a vyrážíme na oběd do vzdálenějšího Unicafé. Po nějaké rybičce (tento týden již tedy čtvrté), hromadě čerstvého salátu jako vždy a debatě o finském fotbale se odebíráme omrknout místní zdravotnické středisko. Paní doktorka vypadá spíše jako manažerka, bez bílého pláště a vysvětluje, jak vše funguje, co se platí, co je zdarma atd atd. A také se divíme, kterou všechnu práci tady dělá zdravotní sestra. Když už se dostanete až k doktorovi, je to s vámi asi hodně zlé...
Také o sportu tady nás chce Asko poučit, a tak nás vezme do sportovního střediska fakulty, nadšeně nám ukazuje celou halu, posilovnu, saunu a všechno možné další vybavení. To je tedy mimochodem další výrazná finská vlastnost, jejich vztah ke sportu, trochu si tu připadám jako žabař, když vidím všechny ty lidi běhat, jezdit na kole, bruslích, chodit s raketama, hokejkama a kdoví čím ještě. A trochu mi přijde, že čím jsou starší, tím sportují více. Ale když se nás Asko ptal, který sport kdo děláme a my jsme tak krom Italů řekli že nic moc, nechápal to. Tady je zkrátka sport normální součástí života, asi jako u nás spánek či jídlo.
Před střediskem se následně pro dnešek loučíme, už není co zařizovat a nějak nás nenapadá další plán, co dělat. A jelikož po dlouhé době vysvitne punťa, vyrážím po vlastní ose a s fotoaparátem na krku (to hlavně kvůli vám, abych vám sem měl co dát :-)) na delší procházku městem. A tady jsou výsledky mé práce...



V tomhle malém, klidném parčíku začínám, na to že je přímo v centru města, je tu opravdu ticho. A všechno tradičně nazdobené...



Největší kostel v Helsinkách, novogotický Sv. Jan.



Tuomiokirkko, největší chlouba a pýcha Helsinek, neoklasicistní luteránská katedrála, více o ní ještě zítra, kdy jsme si ji prohlídli zblízka, tohle je foceno asi ze dvou kilometrů z vyhlídky...



Odplouvající trajekt, nejspíše do Tallinu (hlavní město Estonska, co by kamenem přes záliv dohodil). Takhle z dálky vám možná přijde malý, ale věřte mi...není to drobek...



...což ostatně vidíte na dalším obrázku v porovnání s lodí, ta "bárka" před ním je takový normální Vltavský parník.



A tady má nějaký průměrný helsinský občan zaparkovaný svůj kapánek luxusnější bourák...kolik tak za to parkovaní platí? A spotřeba?



A další bourák v přístavu, tentokrát však už suchozemský...který z nich je nablýskanější?



A ten zadek... (dámy prominou)



Terminál trajektů Olympia, původně byl postaven v roce 1952 kvůli prvním poválečným olympijským hrám, které se konaly v Helsinkách (oni se totiž měli konat původně už v roce 1939, ale jaksi se do toho připletla válka...), aby přístav zvládl nápor zahraničních návštěvníků.

A tehdy to všechno začlo...

A bylo to tu. Čtvrtek. Řeknete si, obyčejný den. Pro mě nikoliv. Konečně mám v plánu jít se podívat na mé příští pracoviště, tedy katedru farmakologie na místní Farmaceutické fakultě Univerzity v Helsinkách.

Ale začněme od začátku, nepředbíhejme, na všechno se dostane. Den začíná nevinně, srazem kolem osmé hodiny v kampusu Viikki, který je jeden z nejnovějších kampusů univerzity. Sídlí zde spousta fakult, od veterinární medicíny, přes všechny biovědy až po farmacii.

Část kampusu, která se nazývá Biocentrum 3

Scházíme se před hlavní budovou, ve které sídlí vědecká knihovna.

Tak to je ona, knihovna a zároveň vstupní brána do Viikki

Vychutnáme si prohlídku i s vlastní průvodkyní, omrkneme nejnovější multimediální středisko, sklepení s archivem časopisů jako je Nature apod. i nejvyšší patra se skleněnými můstky.

Zevnitř je ještě krásnější...a to nemluvím o té tropické zahradě jako studovně s banánovníkem a palmami...

Dále si projdeme fakultou farmacie přes všechny její departmenty (katedry) a všude jsme mile přijati.

Pohled na hlavní ulici kampusu, po pravé straně Biocentrum 1 a 2

Po krátkém obědě, kde jinde než v místním UniCafé, máme seminář s fakultní koordinátorkou Erasmu, paní Maijou-Liisou Ahtiainen (až neuvěřitelně milá paní). Já se poté odděluji a vydávám se na dohodnutou první návštěvu katedry farmakologie, za panem profesorem Raimo Tuominenem.

Tak v úplně posledním patře, v tom jak je málo oken, je na příští minimálně 4 měsíce moje nové pracoviště

Vyšlápnu si schody do 6. patra, zazvoním na zvonek (je to uzavřená katedra kvůli práci s biohazardním materiálem - viry, bakterie a podobné potvůrky) a moje nervozita vrcholí. Místo milého človíčka na uvítání však jen beze slova klapnou dvěře a zámek se otevře - vejdi, drahý studente, a poraď si sám! Obejdu katedru, všech se ptám na pana Bernardina Ossolu (není to vskutku finské jméno), ale ani vidu, ani slechu. Když otevírám poslední dvěře, už si skoro myslím, že si ze mě celé jaro na mailu jen někdo střílel, kdo vůbec nebyl z Helsinské univerzity. Ale místo toho na mě za dveřmi čeká asi 8 postgraduálních studentů (tedy spíše sympatických postgraduálních studentek :-), jako na povel si mě začnou měřit pohledem, kdo jako že je to zase otravuje v práci...a najednou jeden jediný chlapík z nich vyskočí, roztáhne úsměv od ucha k uchu a aniž bych řekl slovo (ani jsem se nepředstavil) se ke mně vrhne, jako že on je Bernardino a já že musím být ten jeho nový kolega, co mu až z jeho dalekých, oblíbených Čech přijel pomoci v jeho práci. Rázem tváře všech přítomných roztajou, vykouzlí úsměvy a předhání se v tom, kdo si se mnou dříve podá ruku, komu mě dříve Dino (říkám mu tak, aby to nebylo tak dlouhé) představí. Jeho nadšení nezná mezí (narozdíl od mého) ani když už mě na katedře představuje nejmíň pětadvacátému člověku. Ale nic naplat, usmívám se, třesu rukama, vydávám ze se anglické maximum (však ty úsměvné věty znáte...typu Nice to meet you, I am so glad...) a snažím se, aby ta má pravá ruka nebyla tak zpocená a já nevypadal tak nervózně. Ale to mu nestačí, ještě jdeme obejít detašované pracoviště ve druhém patře a pak mě můj milý nový kolega začne zasvěcovat do tajů zdejší vědecké práce. Tedy, shrnul bych to do tří slov - nařízení, dokumenty, zákazy. Ale což, přeci jen je to hodně hlídané pracoviště, okamžitě jsem vyfocen a přidán na seznam oprávněných osob ke vstupu. Po dvou hodinách ustavičného Dinova monologu (tedy, aby jste rozumněli, Dino je italský postgraduální student, který je zde již třetím rokem, anglicky umí sice obstojně, ale s celkem zajímavým přízvukem a hlavně s temperamentem Italům vlastním, tudíž mu ta pusa jede...) mě na cestu nabalí hodně materiálů, prý abych se o víkendu náhodou v Helsinkách nenudil. Celkem skorem 300 stran English. S radostným úsměvem a větou see you on Monday mě vyprovodí a zaklapne za mnou těžké skleněné dveře s bezpečnostním zámkem, takže není cesty zpět...pro tentokrát naštěstí.

Tak tímhle skleněným mostem budu chodit každé ráno...za slunka, za tmy, za deště i sněhu

Večer se schyluje k seznamovací párty v jednom z největších a nejvyhlášenějších klubů ve městě, a tak s účastí nakonec přikývnu, abych nebyl za asociála. Neměl jsem to dělat, před klubem si vyčkám slabou hodinku frontu, než se vůbec dostanu na řadu na kontrolu dvoumetrovým holohlavým "Finem", který mě prolustruje asi jako náš celník za starých časů, od dokladů až po všechny (úplně všechny) kapsy. Už dole není naprosto slyšet vlastního slova, jsem nucen dát 2 Eura za šatnu, jinak neprojdu přes další cvičenou gorilu u schodů. Nahoře jsou dva sály, v jednom tradičně "diskofilní" hudba, ve druhém snaha o moderní diskotéku stylu mixážního pultu, všude se nuceně-nenuceně baví a škrobeně usmívají. No zkrátka mi tento druh seznamování není vlastní, když není slyšet ani pozdrav, a tak po hodině opouštím toto hnízdo zábavy a razím si to krásnými nočními Helsinkami na bus. Na velkém hlavním náměstí narazím na muzikanta hrajícího na saxofon krásný jazz, ale naprosto nádherně, a tak si zima-nezima, sednu na zábradlí poblíž a ještě minimálne další hodinku ho poslouchám, stojí to zato, konečně HUDBA.