Den druhý, "vystřízlivění"

Den začíná už ráno vzhůru nohama, samozřejmě se mi po probdělé noci povede zaspat. Což není úplně nejlepší vizitka, jelikož jedna z výrazných vlastností Finů je dochvilnost, v tom jsou opravdu dobří a bohužel i nekompromisní. Ale což, ranní kyselý Larissin obličej přežiji a za chvíli už se tlačím v největší univerzitní posluchárně mezi ostatními cizinci, není divu, vždyť nás přijelo více než 500, každý sám za sebe, trochu ztracený, trochu vyjukaný, ale většinou odhodlaný bojovat.

Kolem deváté vstupuje rázná univerzitní koordinátorka, ze které jde na první pohled celkem strach...a když promluví i na první poslech...ale nakonec se předvede výborně, je sice nekompromisní, trochu ukřičená, ale umí si ze sebe i ze všech Finů udělat legraci a to se cení. A krom toho (čehož si já cením nejvíce) je její angličtině dobře rozumět.

A pak už začíná úřednický marathon, odvolávám vše co jsem v neděli večer prohlásil o nulové byrokracii ve Finsku, není to pravda, je to země byrokratů, povolení, registrací, spolků, elektronických karet a kdovíčeho ještě. Nebudu zde vše vypisovat, co musí chudák cizí student zařídit po příjezdu, postupně se k tomu stejně dostanu přes vyprávění o všech frontách, které jsem si musel a ještě budu muset vystát. Každopádně v 11:00 (ach ta dochvilnost, opravdu to měla spočítané na 10 sekund přesně) padla a jde se na oběd, i nám je již dopřáno užívat si skvělých výhod studentského statutu ve Finsku. Sice ještě s papírovým potvrzením (namísto elektronické karty s elektronickou peněženkou) a za hotové, ale to je očím i žaludku úplně jedno. Po vystání první opravdu dlouhé fronty (a to netuším, kolik mě jich jen tento den ještě čeká) se dostávám až do UniCafé. Tedy, abych vysvětlit, Finové říkají studentským jídelnám UniCafé, což je naprosto přesný název, výběr jídla i všeho ostatního je opravdu vynikající, ale na výběr a servis kolem kávy to nemá...právě tady jsem překřtil Finsko na svou zemi zaslíbenou... Není naškodu zmínit, že Finové jsou v pití kávy největší světoví přeborníci, vždyť na jednoho človíčka včetně nemluvňat připadá ročně 2,2 kg kávy (v šálcích je to průměrně 5-6 šálků denně!!!). To v pití alkoholu jsou sice též zdatní, ale první světová příčka jim ani zdaleka nepatří.

Ale zpět k obědu, nesměle si objednávám zapečenou rybu, k mému překvapení je bez přílohy a hned za pultíkem je pokladna, kde se platí. Studentská cena 2,60 eur oproti ceně 8,50 eur pro nestudenty hovoří za vše. Ale není se čemu divit, provozovatelem UniCafé je největší studentská organizace v zemi, Helsingin yliopiston ylioppilaskunta (zkráceně a lidsky naštěstí HYY). A když ji řídí studenti, coby si nedopřáli obídek za nákupní ceny, že? Po zaplacení následují dlouhé pulty s přílohami, saláty, moučníky, chleby... Zprvu se mi nechce věřit, že to už je všechno zdarma. Avšak po rozpravě s místními rád uvěřím...

Následuje odpolední část nalévání informací do hlav nebohým studentům a ve dvě si nás plánují rozdělit do skupin. Tento akt ovšem není až tak úplně jednoduchý, no zkuste si rozdělit 500 studentů na skupiny po 8-10 v posluchárně, kam se pomalu nevejdou, takže sedí i na oknech a k tomu tam ještě udržet klid...Chvilku to tu vypadá jako v Babylonu, protože už si každý našel svého stejnojazyčného kamaráda a je tu slyšet opravdu od španělštiny po norštinu. Ale Finové jsou lidé šikovní a nápadití, takže kolem druhé už jsme venku s naší malou farmaceutickou skupinkou (je nás farmaceutů z celé Evropy jen 7) - abych nás představil:

• Miguel Rubio Gutierrez (Ital, milý a ochotný)


• Jacopo Lucchetti (též Ital, legrační a ukecaný až hrůza)


• Katrin Leutgeb (Rakušanka, zprvu zamlklá a mračí se, ale když se usměje, stojí to zato:-)


• Adam Orlowski (Polák, nemám proti nim nic, ale tenhle mi opravdu leze na nervy)


• Michal Andrzej Stepniewski (taky Polák, ale zatím skoro nemluví)


• Yuan Tian (typická Číňanka, výška do mého pasu, ale anglicky jí to švitoří...)


• moje maličkost (Čech, ale kdoví jak dlouho ještě???, anglicky téměř nemluví)


• a náš neohrožený severský vůdce, o hlavu vyšší než my a s trochu přitroublým úsměvem, ale vždy ochotný pomoci, Asko Heikkilä (čti: hejkilá) (pozor, není to jen prodejna nábytku kdesi v Čechách...)

Po podání rukou zamíříme samozřejmě kam jinam než na kávu, u které si prý všechno vysvětlíme. No, jak se tu pije káva si vysvětlíme opravdu dokonale...při druhém šálku už to skoro všichni zvládáme... Pak méně zábavnější část dne, jdeme obíhat úřady. Nejprve najdeme ubytovací kancelář, ovšem vzhledem k frontě na střízlivým odhadem 2,5 hodiny si jen vezmeme útržky s čísly a zamíříme na imigrační kancelář. Cestou se nám náš Asko málem nechá přejet posunovaným nákladním vlakem (trouba jeden), na poslední chvíli jsme ho strhli (kdo by nás přeci učil pít kafe?). Na imigračním jsou fronty hned dvě...bohužel musí člověk nejdřív vystát tu první a poté tu druhou. Ale za 2 hodiny to hravě zvládneme, na druhou stranu kvůli nám milé slečny za přepážkou o 2 hodiny překročili otevírací dobu, to mi ukažte, jestli by tohle udělali byrokrati v Čechách. Jelikož nám už ale na všech ostatním úřadech zavřeli, stihneme si zařídit ještě elektronickou kartu na dopravu (Helsingin seudun matkakortti) (slabých 45 minut ve frontě) a kolem sedmé večerní se vydáváme do našeho krásného kampusu Vuolukiventie na předměstí Helsinek (vzdálenost od centra je skoro 40 minut busem). Tady v Helsinkách je vlastně všechno hodně daleko, ale to je tím, že Finové musí mít všude hodně přírody, zeleně a lesů, a tak jedete autobusem stylem pár domů, hustý houbařský les, zase pár domů, skály a hluboký záliv, louka a tak dále...o zelené plochy tady opravdu nouze není...

Na obrázku kampus Vuolukiventie (moje "kolej")

Co se děje potom již asi nemusím dlouze rozepisovat, uléháme naprosto unaveni úředníky do zasloužených postýlek...

Zítra se můžete těšit na zajímavý dokument o centru Helsinek (podnikl jsem sightseeing tour), bude další díl hororu o byrokratech a uzavřeme to předpovědí počasí - trvalý déšť...

Dobrou noc, děti! :-)