Den třetí, "zatažený"

Tak po krátké odmlce jsem opět tady. Co napsat o středě? Asi především to, že to byl počátek konce...tedy začalo PRŠET. A od té doby prší vydatně až do pátku. Do školy už trefím sám, dopoledne vyplní přednášky o knihovnách, počítačových sítích, studentských kartách a kulturních odlišnostech finské kultury, o té vám budu vyprávět postupně, jak si to vše ověřuji. Skvělá zpráva je, že jsem byl z 500 studentů vybrán mezi 60, kteří pojedou odpoledne na organizovanou sightseeing tour po městě (vyhlídkovou jízdu). Na oběd vyzkoušíme UniCafé ve vedlejší budově právnické fakulty, je tam menší fronta... Fronta je vůbec jeden z typických úkazů tady v Suomi, první tři dny tady stojíme ve frontě úplně všude, na úřadech, v kancelářích, ve frontě na večírek...asi Helsinky nepočítali s takovým přílivem cizinců najednou... Po obědě ještě kávička na terase ve druhém patře nad hlavami všech hladových ve frontě, co přišli již později než my.
Odpolední bloček přednášek nebyl až tak úplně zajímavý, až na přednášku o sportu, kde s námi sympatická nasportovaná slečna provedla v těch 500 lidech v posluchárně rozcvičku, prý že vypadáme ospale. Ve dvě hodiny p.m. se srážíme s naším severským vůdcem, ukazuje nám knihovnu (tedy všechna čest), urobíme další pokus o návštěvu ubytovací kanceláře (opět neúspěšný) a malou procházku po městě, abychom se neztratili alespoň v úplném centru.
V 17:00 už stepuju na velkém náměstí nad univerzitou, kde na nás mají čekat autobusy na vyhlídkovou jízdu. Snažím se být tentokráte přesný a daří se mi. Díky tomu ulovím v autobuse fajn místo, nasadím sluchátka a vybírám mezi 10 jazyky, co nám nabízejí...je to hodně zvláštní, ale čeština tam prostě není, chvíli váhám co ruština (že bych si osvěžil, co si pamatuju z Uzbekistánu), ale nakonec to vyhraje angličtina. Bohužel se opět rozprší, a tak sice zajímavá cesta, ale fotit se moc nedá...alespoň jsem získal tipy, kam se zajdu podívat sám, až bude lépe. Navštívíme též podzemní kostel ve skále (ale nevypadá jako ten ve Svatém Janu v Čechách, je kapánek modernější), nejslavnější a nejfotogeničtější místo Helsinek - Sibeliův monument, přístav a tak dále, bez fotek vám to asi stejně nic neřekne.
Večer už jen malá večeře a hurá na kutě, další nabitý den za mnou...

Dnes vám ještě poskytnu nějaké obrázky svého pokoje, který jsem se snažil tak trochu odstudenit, odbílit...abyste taky neřekli, že jsem na vás multimediálně skoupý...

Toť můj skromný příbytek, když náhodou vysvitne slunko...

Malá, útulná, plně postačující kuchyňka, o které se mi ani nesnilo...lednička, trouba, rychlovarná konvice...co víc si přát?

Malý pokus zamaskovat holé bílé stěny a přenést do této severské tajgy kousek středoevropského domova...

Den druhý, "vystřízlivění"

Den začíná už ráno vzhůru nohama, samozřejmě se mi po probdělé noci povede zaspat. Což není úplně nejlepší vizitka, jelikož jedna z výrazných vlastností Finů je dochvilnost, v tom jsou opravdu dobří a bohužel i nekompromisní. Ale což, ranní kyselý Larissin obličej přežiji a za chvíli už se tlačím v největší univerzitní posluchárně mezi ostatními cizinci, není divu, vždyť nás přijelo více než 500, každý sám za sebe, trochu ztracený, trochu vyjukaný, ale většinou odhodlaný bojovat.

Kolem deváté vstupuje rázná univerzitní koordinátorka, ze které jde na první pohled celkem strach...a když promluví i na první poslech...ale nakonec se předvede výborně, je sice nekompromisní, trochu ukřičená, ale umí si ze sebe i ze všech Finů udělat legraci a to se cení. A krom toho (čehož si já cením nejvíce) je její angličtině dobře rozumět.

A pak už začíná úřednický marathon, odvolávám vše co jsem v neděli večer prohlásil o nulové byrokracii ve Finsku, není to pravda, je to země byrokratů, povolení, registrací, spolků, elektronických karet a kdovíčeho ještě. Nebudu zde vše vypisovat, co musí chudák cizí student zařídit po příjezdu, postupně se k tomu stejně dostanu přes vyprávění o všech frontách, které jsem si musel a ještě budu muset vystát. Každopádně v 11:00 (ach ta dochvilnost, opravdu to měla spočítané na 10 sekund přesně) padla a jde se na oběd, i nám je již dopřáno užívat si skvělých výhod studentského statutu ve Finsku. Sice ještě s papírovým potvrzením (namísto elektronické karty s elektronickou peněženkou) a za hotové, ale to je očím i žaludku úplně jedno. Po vystání první opravdu dlouhé fronty (a to netuším, kolik mě jich jen tento den ještě čeká) se dostávám až do UniCafé. Tedy, abych vysvětlit, Finové říkají studentským jídelnám UniCafé, což je naprosto přesný název, výběr jídla i všeho ostatního je opravdu vynikající, ale na výběr a servis kolem kávy to nemá...právě tady jsem překřtil Finsko na svou zemi zaslíbenou... Není naškodu zmínit, že Finové jsou v pití kávy největší světoví přeborníci, vždyť na jednoho človíčka včetně nemluvňat připadá ročně 2,2 kg kávy (v šálcích je to průměrně 5-6 šálků denně!!!). To v pití alkoholu jsou sice též zdatní, ale první světová příčka jim ani zdaleka nepatří.

Ale zpět k obědu, nesměle si objednávám zapečenou rybu, k mému překvapení je bez přílohy a hned za pultíkem je pokladna, kde se platí. Studentská cena 2,60 eur oproti ceně 8,50 eur pro nestudenty hovoří za vše. Ale není se čemu divit, provozovatelem UniCafé je největší studentská organizace v zemi, Helsingin yliopiston ylioppilaskunta (zkráceně a lidsky naštěstí HYY). A když ji řídí studenti, coby si nedopřáli obídek za nákupní ceny, že? Po zaplacení následují dlouhé pulty s přílohami, saláty, moučníky, chleby... Zprvu se mi nechce věřit, že to už je všechno zdarma. Avšak po rozpravě s místními rád uvěřím...

Následuje odpolední část nalévání informací do hlav nebohým studentům a ve dvě si nás plánují rozdělit do skupin. Tento akt ovšem není až tak úplně jednoduchý, no zkuste si rozdělit 500 studentů na skupiny po 8-10 v posluchárně, kam se pomalu nevejdou, takže sedí i na oknech a k tomu tam ještě udržet klid...Chvilku to tu vypadá jako v Babylonu, protože už si každý našel svého stejnojazyčného kamaráda a je tu slyšet opravdu od španělštiny po norštinu. Ale Finové jsou lidé šikovní a nápadití, takže kolem druhé už jsme venku s naší malou farmaceutickou skupinkou (je nás farmaceutů z celé Evropy jen 7) - abych nás představil:

• Miguel Rubio Gutierrez (Ital, milý a ochotný)


• Jacopo Lucchetti (též Ital, legrační a ukecaný až hrůza)


• Katrin Leutgeb (Rakušanka, zprvu zamlklá a mračí se, ale když se usměje, stojí to zato:-)


• Adam Orlowski (Polák, nemám proti nim nic, ale tenhle mi opravdu leze na nervy)


• Michal Andrzej Stepniewski (taky Polák, ale zatím skoro nemluví)


• Yuan Tian (typická Číňanka, výška do mého pasu, ale anglicky jí to švitoří...)


• moje maličkost (Čech, ale kdoví jak dlouho ještě???, anglicky téměř nemluví)


• a náš neohrožený severský vůdce, o hlavu vyšší než my a s trochu přitroublým úsměvem, ale vždy ochotný pomoci, Asko Heikkilä (čti: hejkilá) (pozor, není to jen prodejna nábytku kdesi v Čechách...)

Po podání rukou zamíříme samozřejmě kam jinam než na kávu, u které si prý všechno vysvětlíme. No, jak se tu pije káva si vysvětlíme opravdu dokonale...při druhém šálku už to skoro všichni zvládáme... Pak méně zábavnější část dne, jdeme obíhat úřady. Nejprve najdeme ubytovací kancelář, ovšem vzhledem k frontě na střízlivým odhadem 2,5 hodiny si jen vezmeme útržky s čísly a zamíříme na imigrační kancelář. Cestou se nám náš Asko málem nechá přejet posunovaným nákladním vlakem (trouba jeden), na poslední chvíli jsme ho strhli (kdo by nás přeci učil pít kafe?). Na imigračním jsou fronty hned dvě...bohužel musí člověk nejdřív vystát tu první a poté tu druhou. Ale za 2 hodiny to hravě zvládneme, na druhou stranu kvůli nám milé slečny za přepážkou o 2 hodiny překročili otevírací dobu, to mi ukažte, jestli by tohle udělali byrokrati v Čechách. Jelikož nám už ale na všech ostatním úřadech zavřeli, stihneme si zařídit ještě elektronickou kartu na dopravu (Helsingin seudun matkakortti) (slabých 45 minut ve frontě) a kolem sedmé večerní se vydáváme do našeho krásného kampusu Vuolukiventie na předměstí Helsinek (vzdálenost od centra je skoro 40 minut busem). Tady v Helsinkách je vlastně všechno hodně daleko, ale to je tím, že Finové musí mít všude hodně přírody, zeleně a lesů, a tak jedete autobusem stylem pár domů, hustý houbařský les, zase pár domů, skály a hluboký záliv, louka a tak dále...o zelené plochy tady opravdu nouze není...

Na obrázku kampus Vuolukiventie (moje "kolej")

Co se děje potom již asi nemusím dlouze rozepisovat, uléháme naprosto unaveni úředníky do zasloužených postýlek...

Zítra se můžete těšit na zajímavý dokument o centru Helsinek (podnikl jsem sightseeing tour), bude další díl hororu o byrokratech a uzavřeme to předpovědí počasí - trvalý déšť...

Dobrou noc, děti! :-)

Den první "cestovní"

Kolem poledního začínám nervózně přešlapovat v nové odbavovací hale pražského ruzyňského letiště...to, nač jsem se víc než půl roku těšil je najednou tady, ale zastihlo mě trošku rozpačitého, nepřipraveného a vytrhlo mě v té chvíli z dobře rozjetého vlaku krásného poklidného českého života. Druhá půlka mého JÁ však byla ale stále natěšená, notně zvědavá a chtivá nového úžasného dobrodružství...přeci jen budu někde poprvé dlouhou dobu úplně sám, v cizí zemi s cízím jazykem a cizími lidmi...co je proti tomu Uzbekistán ve třech, Bulharsko v šesti a Rumunsko v osmi...
Zatímco se ve mě střídají všechny tyto pocity, uběhnou dvě hodiny a opouští mě i moje poslední spřízněná osoba - můj věrný bratr a já se vydávám za pasovou kontrolu čekat na nástup do letadla, ze kterého už nebude cesty zpět. Po nástupu na palubu je nám oznámeno třičtvrtěhodinové spoždění...jako by mi opravdu nebylo souzeno odsud odletět. Ale poté už berou věci rychlý spád, po startu se letadlo neomylně stáčí na dálný sever či lépe severovýchod. Z okénka vidět jen oblaka, oblaka, oblaka. Až nad Baltským mořem se nebe roztrhává, je vidět polské pobřeží a obrovský přístav Gdaňsk. Chvíle nad mořem a už lze poznávat malé ostrůvky se soukromými jachtami - toť začátek Finského pobřeží. Hned nato neuvěřitelně rozlehlé, přístavní město Helsinky, cíl mé cesty.
Na letišti už vše běží jako na drátkách, žádná kontrola, zavazadla za chvíli a před východem na mě čeká můj pick-up service...tedy malinká pihatá slečna jménem Larissa, s velkou cedulí a na ní mé jméno...hned se ptá, jak že se vlastně u nás to "ch" čte. Ještě čekáme na jednoho človíčka z Čech - dnes když píši tyto řádky již mého věrného slovenského kamaráda Michala. Společně poté vyrážíme hledat autobus, který nás doveze z 20 kilometrů vzdáleného letiště Vantaa na předměstí Helsingfors (Helsinky). Lístek MHD za lidovou cenu skoro 4 Eur... Potíže nastávají při přestupu, kde se ukáže, že to tady ona dívčina vlastně moc dobře nezná, takže chvíli bloudíme, ale posléze nás černý, milý a usměvavý, ebenový muž odkáže na neomylně správnou zastávku. Za pár zastávek vystupujeme již správně u kampusu Vuolukiventie, kde oba s Michalem budeme bydlet. Z kapsy Larissa vytahuje dvě obálky se zalepenými klíči a pro každého desky s první "sadou" informací (takových sad bude další dny více než dost). Doprovodí nás každého až do pokoje, ujasní nám, kde na nás ráno počká a pak už si poraď sám, Erasmáku...
To už dávno padla tma, jdeme na poslední chvíli nakoupit (malý supermarket na blízkém sídlišti tu má překvapivě do devíti) něco do hladového žaludku. O cenách snad až někdy přístě... Dalším, tentokráte milým překvapením, je již funční internetové připojení a vlastně i celá buňka, kde bydlím...abych vám to blíže přiblížil...vy znalci si představte pokoj na koleji v Čechách, vynásobte jeho prostor třemi, přidejte úžasně vybavenou kuchyňku (lednice, trouba, sporák, rychlovarka, nádobí, vše jak si jen račte přát...) a koupelnu s velkou vanou...a to vše jen pro mě...prostě byt k pohledání. Zajímavé jsou zámky a klíče, téměř kulaté a s množstvím jemně propracovaných zářezů a dvěře, které se zamykají sami, když vyndáte klíč. Také trojitá okna mě zpočátku překvapila...prý poznám už za pár měsíců, k čemu jsou dobrá (říkal mi můj místní tutor). Výhled z oken je ovšem luxusní, do březového háje, za kterým zapadá každý večer slunce (to s tím večerem už prý taky dlouho nebude pravda...). Do postele se dostávám někdy kolem druhé ranní, po množství doslova zhltaných informací a odeslaných zpráviček domů do Čech. Ale mé nadšení mi nedává ještě nejméně dvě hodiny spát.